Recyklace plastů

Výrobky z recyklátu jsou mnohdy (ale ne vždy) stejně kvalitní a odolné, jako výrobky z primárních surovin. Jde o to, že při termických, chemických, mechanických a biologických procesech během recyklace dochází k jejich degradaci. To může vést k omezení možností využití recyklovaných plastů. Lze tedy říci, že vlastnosti recyklovaných plastů nemusí být stejné, jako vlastnosti plastů nově vyrobených.

Je také třeba připomenout, že většímu využití odpadových plastů (tzv. materiálovou recyklací) brání pohodlí vývozu plastového odpadu do asijských zemí, kde jsou (logicky) náklady na práci nižší než u nás v Evropě. Krom toho si Evropa sama komplikuje recyklaci bezpočtem předpisů. Právě v Číně údajně až do nedávna končilo až 76 % evropského plastového odpadu (přibližně 7,3 milionů tun). Budoucnost vývozu do Číny je však pravděpodobně minulostí. To by teoreticky mohlo vést buď v krátkozrakému hledání nových odbytišť, nebo naopak k efektivnímu budování recyklační infrastruktury.

Při posuzování rentability recyklace plastů je třeba brát v potaz cenu recyklátu v porovnání s novým plastem a absenci podpory produktů z recyklátu.

​
Pro úspěšnou recyklaci je třeba odpadní plasty co nejlépe vytřídit. Tedy to, co vhodíme do kontejnerů, prochází dalším tříděním na třídicích linkách. Ať už automatizovaně (například odrazivostí světla z povrchu materiálů), nebo mnohem častěji za přispěním lidské ruky. Technologie sice pokročily, ale se spoustou věcí si ještě neporadí. Čím čistější je odpad na vstupu do procesu, tím kvalitnější bude s největší pravděpodobností recyklát na výstupu. Pamatujte: ne vše, co naházíme do kontejneru na plast se zrecykluje. V průměru jen něco kolem 30 %. Tzv. jednodruhové odpadní odpady se drtí a následně se této drtě využívá při výrobě nových produktů. Zjednodušeně řečeno. Možností recyklace plastů je bezpočet.

Plast není nijak složité recyklovat. Je-li k dispozici technologické vybavení, jedná se o proces téměř identický s jakoukoli jinou výrobou. A to se vším, co s výrobou souvisí.

Recyklaci plastu a její rentabilitu mimo sběr, třídění a zpracování ovlivňuje i cena ropy. Například pokud klesne cena polyetylenu (jednoho z tzv. panenských polymerů) pod určitou hodnotu za kilogram, přestává být pro výrobce finančně zajímavé nahrazovat jej druhotnými surovinami (recyklovanými). Tím klesá poptávka a recyklace nám, lidově řečeno, vázne. Výroba plastu spotřebuje cca 8 % celkové produkce ropy, nepočítaje v to energii a dopravu. Do roku 2050 (budeme-li tady ještě) by to mohlo být až 20 %.

Recyklace plastu není ekologicky příznivá činnost. Jedná se o technologické procesy, které si v ničem nezadají s běžnou výrobou. A i z recyklace plastů vzniká odpad v podobě nezpracovatelných materiálů a dále jsou vedlejším produktem recyklace (nejen) plastů odpadní vody, spotřeba energie s průvodní negativní následky dopravy.

Jak se recykluje PET

Podívejme se na komoditu, která je mezi zpracovateli a obchodníky nejvíce oblíbená. Je to PET. O ten je všeobecně největší zájem a mnohdy je to právě PET, který se ze sebraného plastu v největší míře zužitkuje. Není to pravidlem, ale není to ani výjimkou. Vše závisí na možnostech zpracovatele. Říká se, že právě recyklace PET je tahounem celého oboru recyklace plastů.

Potom, co vhodíte své oblíbené plastové obaly do žlutého kontejneru, přijede svozový vůz a plasty odveze na dotřiďovací linku. Zde týmy relativně kvalifikovaných zaměstnanců vybírají na běžícím pásu vše, co tam nepatří. Mimo to se zde plasty dotřiďují podle jednotlivých druhů (v ČR se v současnosti nejčastěji vytřiďují PET, duté obaly z tvrdého plastu, pěnový polystyren a plastové fólie). Pak se vše roztříděné zabalí, sváže a odveze k dalšímu zpracování. To, co zbude, je možné použít na tzv. downcycling. To je metoda, kdy se vše semele a vznikne nevzhledný druhořadý plast. Ten je využitelný ve stavebnictví nebo na výrobu různých krytů, kabelových koryt, apod. Downcycling není v ČR příliš rozšířený a tak dost často plasty, které se k ničemu nehodí, putují dále jako TAP (tuhé alternativní palivo) do tepláren nebo cementáren.

Odpad z tříděného odpadu

Odpadu z recyklačních linek se říká výmět. Může ho být 30—50 % z původního množství vytříděného odpadu. Spalovny ani skládky o tento materiál nemají velký zájem. Další zpracování není z důvodů velké různorodosti těchto materiálů možné. Proto je doporučováno třídit jen ty druhy plastů, které lze zpracovávat. Správným tříděním snižujeme náklady na recyklaci.

Důležitým faktorem je „čistota“ recyklátu. Ta je důležitá pro cenu následného zrecyklovaného produktu. Docílit tzv. jednodruhovosti je však technicky složité. Žádný z třídicích systémů není stoprocentně dokonalý. Situaci navíc komplikují sami někteří výrobci, kteří používají stále nové, vícevrstvé, povrchově upravené a barvené plasty, jejichž využitelnost pro recyklaci je minimální. Jinými slovy výrobci se snaží uchvátit zákazníka novým, ještě lepším obalem, jehož recyklovatelnost je často komplikovaná, ne-li nemožná. Samostatnou kapitolu komplikace recyklace tvoří plasty s příměsí biosložky.

Jak to probíhá na klasické recyklační lince při recyklaci PET?

Nejprve se tedy z hromady odpadu na třídicí lince vyberou PET obaly, průhledné fólie a pevné duté plasty (např. kelímky od jogurtů, obaly od kosmetiky a čisticích prostředků a jiné využitelné odpadní plasty). Co se stane se zbytkem, už víme. Následuje další krok a tím je drcení a mletí. Materiál se rozdrtí na maličké vločky a ty se dokonale properou ve vodě. Tím se odstraní zbytky potravin, nápojů, lepidel a dalších nečistot. Proprané vločky se roztaví a podle druhu, popřípadě, se vytvoří směs. Tento polotovar se tepelně upraví a vtlačuje se do kovových forem. Pak putuje recyklát ke svému odběrateli. Někteří odběratelé mají zájem jen o vločky.

Podobně se recyklují například plastové fólie. I ty projdou martyriem mletí a drcení, kdy z nich vzniknou granule, které se tepelně taví a lisují do jakéhosi nekonečného „rukávu“. Z něj se pak vyrábějí třeba pytle, které doma používáte na odpady. Zdroj informací tohoto článku a informace o dalším způsobu recyklace naleznete zde.

Příspěvek ECOCHEM Profi s.r.o. životnímu prostředí

Naše společnost vyvíjí aktivity vedoucí k třídění a zpětnému užití plastových obalů. Při každé dodávce zboží k zákazníkovi je také vykonán zpětný odběr již použitých kanystrů, plastových obalů a přebalů. Na naší pobočce v Rokytnici nad Rokytnou je poté plastový odpad přebrán a rozdělen na recyklaci nebo opětovné použití. Od roku 2013 označujeme každý recyklovatelný obal. Zákazníky poté žádáme aby dané obaly shromaždovali a umožnili nám tím zpětnou recyklaci. Jsme rádi, že okruh zákazníků třídící odpad neustále roste. Věříme, že tento trend bude pokračovat i do budoucna.

Jak je to v ČR?

V ČR se podle oficiálních údajů EKOKOM podaří vytřídit 69 % plastových obalů. Podle aktuálních údajů se však daří reálně recyklovat, čili odeslat k přeměně na nový produkt, zhruba 50 %  plastových obalů, které skončí ve žlutých kontejnerech. Čili polovina z vytříděných plastů neskončí na recyklaci, ale na skládce nebo energeticky využita ve spalovně či v cementárně. Z toho se dá usuzovat, že ČR reálně zrecykluje zhruba 34,5 % plastových obalů.

Z celkového množství PET lahví uvedeného na trh skončí zhruba 5 % volně pohozené v přírodě a na veřejných prostranstvích (z toho se ale ještě něco uklidí a skončí ve směsném komunálním odpadu), 4,8 % v cementárnách, 8 % ve spalovnách, 26 % na skládce, 1,6 % ve směsných plastech, ze kterých jsou vyráběny například lavičky a zhruba 55,9 % se odešle v balících k recyklaci a přeměně na například PET střiže, které následně slouží jako výplně v automobilovém průmyslu nebo v dětských plenách, PET pásky nebo nové PET lahve s obsahem recyklovaného plastu.

V současnosti se bohužel z poloviny plastů vytříděných do žlutých kontejnerů, nic (kromě tuhého alternativního paliva) nevyrábí a proto končí na skládkách, ve spalovnách či cementárnách.

V Česku se recyklují hlavně PET lahve. Ty se drtí na PET vločky nebo  regranulát, který slouží jako vstupní produkt pro výrobu vláken, pásek či nových PET lahví. Z PET lahví v ČR se nejčastěji vyrábí PET vlákna do aut nebo plen, následně PET pásky.

Ostatní plasty se většinou nerecyklují, protože po nich není poptávka. Nemají totiž pozitivní tržní hodnotu. Situace se zhoršila po tom, co Čína zakázala dovoz některých plastových odpadů. Ty plasty, které se dnes v ČR odešlou k recyklaci a po kterých poptávka je, se většinou musí nadrtit, očistit, oddělit od etiket, víček a dalších nesourodých materiálů.

Co by pomohlo lepší recyklaci?

Nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Proto musíme v prvé řadě omezit produkci a spotřebu plastů na jedno použití. To můžou ovlivnit producenti lepším designem, stát novými zákony a zákazníci svou volbou.

Dále se musíme zaměřit na to, aby se plasty, které už uvedeme na trh, daly znovu použít. Například znovupoužitelné kelímky na kávu či lahve na vodu by měl být spotřebitel schopen použít klidně stokrát, aniž by se to podepsalo na jejich kvalitě.

Také je potřeba navrhovat plasty tak, aby se daly výborně recyklovat: aby nebyly z různých příměsí mix materiálů (v případě PET lahví škodí jejich recyklaci například PVC potahy nebo exotické barvy), a ideálně už obsahovaly recyklované plasty (což zvýší poptávku po druhotných surovinách). V neposlední řadě je důležitá neustálá osvěta obyvatel.

Z pohledu cirkulární ekonomiky se tohoto dá docílit, když producent uvádějící plasty na trh nastaví systém tak, aby se k němu jeho plasty zase vrátily. Takový styl přemýšlení stimuluje lepší design, protože producent chce, aby se mu navrácený plast jednoduše recykloval. Taky musí zajistit, aby byl efektivní transport výrobků, hledat cesty, jak materiálu dostat zpět co nejvíce, což může vést k inovativnímu způsobu motivace lidí víc a lépe třídit. Což by v konečném důsledku vedlo i k méně plastům v naší přírodě.